Červenec 2018

Adios lásko

19. července 2018 v 22:28 | ***
Škoda, že až na konci zjistíme, jak jsme měli začít.
Že některé věci a lidi (přiznejme si, že dost věcí nebo lidí), byli v našem životě jen ztráta času.

Dva měsíce zpátky bych přísahala, že vedle sebe zemřeme.
Teď?
Už skoro tři týdny usínám bez tebe a víš, co je největší paradox?
To, že mi nechybíš.
Měl si snahu mě zas namotat, zase si sliboval a můžu říct, že jsi v tom nejlepší z lidí, co znám.
Ale mně už je to prostě jedno.
Lépeřečeno ty už si mi jedno.
Tolikrát si mě zklamal, až se to prostě zlomilo a ani já se svým sklonem k sebedestrukci už nemám zájem.
Čau ahoj, měj se, jak chceš.
Hlavně do toho už netahej mě.

Cinickej tejden

9. července 2018 v 10:36 | ***
Deep období po 6588.
Všechno mi přijde zbytečný.
Ráno vstát, starat se o človíčka, kterej se nechá životem strhnout jako já, i když jsem ještě nedávno měla pocit, že jsem jiná, jedinečná.
Hhh to určitě.
Mezitím uklízet, aby to mohlo za dvě hodiny vypadat stejně jako na začátku.
Proložím to cigárem, kdy sjíždím instagram a nechám se bavit hrou na dokonalý životy.
Ani jeden není.
A čím víc to ty lidi hrotěj na síti, tím dál je ten vysněnej život od pravdy.
No nic, jdeme ven, že jo.
Potkat lidi, který ani vidět nechceme, protože nás buď štvou nebo nám jsou ukradený.
Pozdravit, usmát se, prohodit vtípek.
Asi jsem oblíbená, protože tuhle povrchní hru jsem se už naučila bravůrně.
Když se ale zamyslím, není vlastně nikdo, kdo by o mně věděl všechno.
Jedná se pak o přátelství?
Nebo jsou všechny moje vztahy takhle povrchní?
Zná mě sakra vůbec někdo?!
No nic, jsme doma, tak uvaříme jídlo, na který během vaření přestanem mít chuť.

Nakrmíme teda aspoň mimi, že jo.
Díváme se na televizi, ale ani ji nevnímám.
Všechno to znám snad už nazpaměť.
Mezitím se vrací z práce máma, pokecáme, dám sprchu a jdem spát.
Každej den stejně, jen s rozdílným outfitem.
Takhle cinicky jsem se na svět dlouho nedívala.
Ale chce to, aby vedle týhle depky moje růžový období vyniklo ještě víc.

Fakin včerejší truestory

1. července 2018 v 7:10 | ***
Včera jsem měla docela zajímavej rozhovor s jednou mou kamarádkou,
která by z fleku taky mohla bejt moje máma.

"Tys měla docela problém s drogama, viď?"
Zeptala se mě, jakoby to věděla celou dobu.
Její pohled říkal, že už to nemusím tajit.
Omluvně jsem se na ni podívala.
"Drobek." Tím nahradila slovo docela v předešlý otázce.
"Drobek." zopakovala jsem.
Slova jsou už zbytečná.
"Je to nenormální..." začala větu, kterou mě nejspíš chtěla hodnotit.
Po chvilce přemýšlení z ní ale vypadlo, že je to v dnešní době vlastně normální a nenormální je jen ten fakt sám o sobě.

A ještě aby ne, když drogy seženeš stejně tak snadno jako rohlíky.
Karel i Tonda tě v tom podporujou, protože to dělaj taky.
A pak, když už seš v začarovaným kruhu a cesta zpět je těžší než cesta dolů, sis zbyl jen ty sám, ale výhra už to není.

Člověk se musí naučit žít i s tím, co v životě podělal.
Nebát se o tom mluvit, přijmout to a moct tak začít jinak.
A i když to zní jako klišé, nikdy neberte drogy!
Protože když budete mít štěstí a nezruinujete si život,
špatný svědomí ani stud nezmizí.