Květen 2018

Čas hraje proti nám

31. května 2018 v 1:24 | ***
Čas je relativní a vůbec se mi nelíbí, jak mění lidi.
Nemyslím ani tak v dobré nebo špatné, ale ve staré.
Pamatuju si, jak byl děda pro každou špatnost, jak mi stavěl v zimě bunkry a jak s ním byla vždycky nehorázná sranda.
Teď má Alzheimera, všechny nás obviňuje, že ho okrádáme a žije v domnění, že já jsem moje máma, mamka jeho žena a podobně.
Pamatuju si na babičku, jak byla hrozně hodná, říkala mi největší zdrobnělinou ever a vařila mi krupicovou kaši s hrudkama, protože jsem ji tak milovala.
Teď už je pět let po smrti.
Pamatuju si, jak mě táta vozil jako malou na kole, jak jsme na pionýru jezdili na houby a já si spálila kotník o výfuk nebo jak mě nechával pít pěnu z jeho piva.
Včera mu objevili nádor ve střevech.
Pamatuju si, jak mě máma vždycky brala na klín, když mi bylo smutno, jak mi kupovala hezký oblečení a jak pro mě nejednou jela na party.
Teď má v obličeji spoustu vrásek, vždycky usne u televize, když se s ní na něco dívám a nechápe, že vepřový prostě nejím.
A co já?
Pamatuju si, jak jsem byla ta malá jedničkářka s dvěma copama, nemluvila sprostě a byla ve všech ohledech vysněný dítě.
Pak si pamatuju pubertu, šikanu, anorexii, první cigo a jak jsem strašně chtěla s někým chodit.
Pak můj vztah s vojákem, nezapomenutelný zážitky ze střední a první práci.
Teď jsem já sama máma, s přítelem si občas lezeme na nervy, ale bez toho by to nešlo, chodím na brigády a snažím se nějakým způsobem starat o všechny v mojí rodině.
I kdyz to jsou kolikrát jen drobnosti, odvézt k doktorovi, uvařit, uklidit, potěšit milým slovem.
O tom to celý je, o lásce, o rodině a být připraven vždy tu být pro druhé.
Protože když jsem já měla holou prdel, taky to pro mě dělali a teď je na čase jim to vrátit.
Protože ve finále na ničem jiným nezáleží, než mít lidi, který tu vždycky budou pro tebe.