Listopad 2017

Není žádný příště

14. listopadu 2017 v 0:43 | ***
Proč prostě nemůžu s někým vycházet tak, abych se nemusela stěhovat?
Přicházím na to, že problém nebude jen v okolí.
Teď jsem vydržela u našich pět měsíců.
Dobře, necelých pět.
Odlišnej pohled na výchovu dítěte, trávení volnýho času a vedení domácnosti, jednoduše na život, byl v mém soužití s rodiči překážkou.
Oni ve mně vidí nezodpovědnou rebelku, lemru línou, drzou adolescentku a psychicky narušenou matku samoživitelku.
Nikdy nebudeš dost dobrá.
Přitom se ke svý nový roli stavím nanejvýš zodpovědně, jen hold v moderním pojetí.
Asi příliš lpím na svých názorech a denních rutinách.
Jenže kde by byl svět, kdyby nebylo lidí, kteří dělají věci po svém?
Třeba jsem jen zatim nepochopenou průkopnicí.
Nebo mi z toho mateřství už vážně hrabe?
Jo, asi jsem nesnesitelná.
Jenže mně nevadí být sama se synem.
Jen občas, když mám smutnící a chtěla bych usínat v objetí.
Tehdy mi ta samota vadí.
Když slyším šum vlastních myšlenek a dokážu hodiny nehnutě ležet.
V těhle chvílích mívám zkratovité nápady, třeba jako napsat bejvalýmu, že mi chybí.
Krávo.
Kupodivu už ale není mou jistotou.
Po roce už na mě prostě nečeká. Au.
Nechce mojí lásku, moje nálady, moje nevážení si jeho náklonosti, moje nevaření, moje návyky, moje ideály, všechny moje boty, bundy, legíny, moji samostatnost a zároveň moji potřebu mít někoho rád a dát mu svět...
Prostě už nechce mě ani naše dítě, kvůli kterýmu bylo všechno to zle mezi námi.
Nebude uz další šance, sebral zbytek sebeúcty a odešel.
Posrala sem to.
Všechno, co jsem udělala zhruba od loñskýho listopadu, byla jen kupa hoven.
Vlastně všechny užitečný (nemůžu najít lepší slovo) vztahy v mým životě jsem posrala.
Není žádný příště.

Měním směr

6. listopadu 2017 v 23:12 | ***
Žiju.
Žiju pořád stejně.