Říjen 2017

Jen se vypsat

22. října 2017 v 4:33 | ***
Všechny ty dny jsou jako podle jedný a tý samý předlohy.
Těžko vstávám kolem devátý, snidám a zas usínám.
K mému rituálu běží televize, po třech hodinách už od půlnoci krmím a přebaluju malýho.
Když mě vzbudí v poledne, jdu teda vstát.
Jsem úplně otupělá, bez nálady, energie...
Zase kouřim, ale jen s kámoškama a jejich cigára, což vzhledem k tomu, jak sem asociální, neznamená skoro nic.
Tenhle šíleně nudnej scénář oživím aspoň procházkou, jízdou v autě nebo úklidem.
Když nedělám nic z výše zmíněného, tak klábosím s mamkou, drtím messenger nebo přehnaně přemýšlím.
Dám si aspoň jeden den bez mobilu.
Nevím, proč mě tak baví vztahy na síti a v realitě se uzavírám do sebe a z představy fyzickýho kontaktu se mi zvedá žaludek.
Mý myšlenky se motaj ohledně mý zbytečnosti a toho, že čas strašně rychle běží, našim je šedesát a já jsem jejich nenaplněná touha, která je po dvou letech zpátky ve svým pokoji.
Aspoň že malej jim dělá radost a vkládaj naděje teď do něj.
Hodně nás tenhle novej malej člověk spojil.
Díky bože!
Protože místo rodiny sme byli jen tři lidi, co spolu žijou, ale teď už to konečně cejtím jako pouto a nemám strach.
Je krásný někam patřit, i když to není zrovna parta hic.

No a já už jsem vlastně taky o rok starší.
Táta mi po letech dokonce popřál, mamka tuze chtěla nakupovat a slavit a dokonce by mi asi dovolila i nakou party.
A já? Já ležím v posteli, malej konečně zas zabral a vlastně mě představa alkoholu děsí.
Cejtim se jak dřív, když sem neměla přátele.
Jak sem trávila čas sama se sebou, zlepšovala se v tom, na čem mi záleželo, abych tý starý Niko natrhla prdel.
Vlastně to nebylo špatný období.
A naši na mě taky nebyli zlí.
Jen jsem už od mala byla moc vážná.
Teď by se mi trocha tý disciplíny hodila, hehe

#staypositive

12. října 2017 v 5:43 | ***
Spánek je pro bohatý.
Za dnešní noc ho mám tak tři hodiny.
Dítě, kam koukáš, když nic nevidíš?
A proč bezvýznamně plácáš rukama?
Už hodinu.

V nemocnici sem měla na výběr,- žít nebo zemřít.
Tam sice taková pravděpodobnost nebyla, spíš tam byla možnost sebrání dělohy a tím pádem rovnou i vaječníků a celyho ženství.
Nepopírám, že jsem si v hlavě psala parte.
A že.jsem přes všechny prášky občas nevěděla, co je za den a kdo jsem.
Ale jsem tady.
A pořád chci mít tři děti, jen příště plánovaný.

Nějak jsem se odsunula na druhou kolej.
Došlo mi, že většina mejch snů se nesplní a že.jsou v životě věci, který sem fakt podělala.
A tak.klasicky budu vkládat naděje do svýho dítěte a je mi úplně jasný, jak na mě bude pyskovat ohledně mejch vysokejch nároků a nesnášet my rady do života.
Chtěli jsme změnit svět, ale svět změnil nás.

Musím se ale pochlubit, že včera jsem kromě krmení a měnění plen zvládla i barveni vlasů, malování, čaj ve městě s kamoskou, lehký cvičení a nerušeně zkouknout dva pořady v televizi.
Přijde mi to obdivuhodný, když předevčírem jsem nestihla ani odepsat na zprávu a sotva si vyčistila zuby.
Dala jsem si i jedno cigaro a pozitiva?
Fakt bylo jen jedno a nechutnalo mi.
Tak aspoň že pořád dokážu kolem sebe vidět věci i v růžovejch barvách.