Červenec 2017

Sama uprostřed davu

22. července 2017 v 0:54 | ***
Ležím ve svý posteli, zase sama.
Teda sama s miminkem, ale víš, jak to myslím.
Sliboval si mi, že už spolu budem napořád.
Škoda, že nám to napořád vydrželo jen do teď.

Mamka je ze mě nešťastná, vidím jí v očích zklamání.
Nějak se pořád nedokážu vyrovnat se svou dospělostí.
Měla jsem pocit, že jo, že to zvládám, ale není tomu tak.
A ona se trápí, protože to ví.
A pak se kvůli tomu hádáme a jsem hnusná,
protože se dokola řeší jedna věc, kterou jsem změnila,
jen to prostě nevidí.

Přišla jsem o spoustu lidí, kterým jsem říkala přátelé.
Není snad den, kdy by mě někdo neřešil a nedostalo se to ke mně.
Jak mi to je chvílema jedno, tak o to víc mě ničí chvíle, kdy se to nahromadí.
Osud se mnou asi hraje nějakou hru, kdy se musím vykoupat v největších srackach a sama se rozhodnout, co bude dál.

Přišla jsem do stavu, kdy mi je líto rodičů, líto miminka a přemýšlím, jak jim to co nejvíc ulehčit, aby se nemuseli trápit mou existencí.
Přivést mimi na svět a nechat ho rodičům, protože se na něj těší a zmizet a pro všechny lidi přestat existovat.
Achjo, tak snadný by to bylo.
Jenže nechci být ještě ke všemu ta, co utekla, co to vzdala.
Zvládnu to, ikdyz sama.
Budu skvělá máma, musím bejt a hlavně chci bejt.
Budu na sobě makat a asi si udělám ještě nějakou školu, ať se máme dobře a ať jsou na mě naší pyšní.
Protože horší už to teď asi fakt být nemůže.

Nehodím se do škatulky perfektní matky

7. července 2017 v 6:47 | ***
Jednoduše řečeno je všechno teďka těžký.
Věci se dějou strašně zvláštně, nárazově.
Stejně tak se i řešej.
Dneska je to tejden, co nebydlím ve svým bytě.
Nebydlím teď vlastně nikde.
U rodičů jsem spala dvě noci a zbytek po kámoších a příteli/nepříteli.
Pořád spolu bojujem.
Máme úplně rozdilnej pohled na řešení krizí.
Já si chci všechno pečlivě promyslet, být v klidu, zatímco on je hotovej se vším hned.
To jeho žití ze dne na den mě děsí.
Čím víc mám teď být v chillu, tím víc se hádáme, tím víc se hrotí ty největší sračky co vás napadnou a na to podstatný tak nezbejvá čas.

Pořád jsem mezi lidmi jedním z nejžhavějších témat.
Jen jsem už dospěla do bodu, kdy nikoho o ničem nepřesvědčuju.
Nejím, nespím, ne jako úplně, ale je to bída.
Všichni si myslí, jak frčím, přitom stačí o trochu víc stresu.
Trochu víc stresu každej den.
Vždycky mě něco nebo někdo překvapí.
To a ti, na který sem spolíhala půl roku zpátky jsou z velký většiny pryč z mýho života.
Ale je to dobrý, dostat se do situace, která ti vytvoří takový sejto na okolí.
Pak se aspoň zbytečně nesnažíš pro zmrdy a tak.

Moje první láska, tuším, že jsem ho přezdívala blonďák,
Mi řekl, že je to všechno proto, že nežiju, cituji: "spořádanej těhotenskej život".
Jenže nekouřit, nepít kávu, nechodit do práce, být doma u televize a jen žrát a magořit z toho, co mě čeká, to za život nepovažuju.
Asi se vymykam ňákejm normám nebo tak, ale za ty roky, co se sebou musím žít jsem zjistila, že jiná nebudu.
Takže tě vítám pracovní vikende, připíjím kávou a zapaluju cigáro