Jedno requiem a jeden možný happyend

19. dubna 2017 v 2:42 | ***
Ještě nevím, jak si budu říkat,
jak to tady povedu, jakej udělám design..
Je hrozně těžký smazat asi po šesti letech blog,
protože ho najde váš přítel.
Jo, byl na mě nasranej.
Já však byla víc, protože nikdo z blízkejch neměl právo
to číst a zároveň vědět, kdo to všechno psal.
Bylo to tak osobní jako ukrást deník.
Všechno jsem to smazala, všechny ty zážitky, vzpomínky, pocity.
Nechápe duševní hodnotu toho mého "veledíla"
a rád ještě teď, po dvou měsících, se v hádkách ohání
některými mými příspěvky.
Co když něco byla jenom fikce?
Co když to nebylo tak skutečný, jak jsem tvrdila?
To mu už nikdy nevysvětlím.
Tak moc jsem si ho chtěla nechat na památku,
jednou možná i vytisknout a ve stáří vzpomínat.
Nojo, teď už je pryč.
Je pryč s mou pubertou, prvními láskami, prvním cigárem,
anorexií, brkem, koulema, vojákem a všema dalšíma.

A zůstala jsem tu já aka budoucí matka,
která si to pořád neuvědomuje.
Teď už věřím, že život si všímá, co všechno si uvědomujueš
a podle toho se mění.
Nosí s sebou nečekaný události a čeká, jak se s tím poperem.
No nebudu si tu hrát na dokonalýho člověka,
protože k tomu mám vskutku daleko, hehe.
Třeba jak sem tvrdila, že až budu jednou těhotná, přestanu kouřit.
Nojo, jenže kdo to čekal v jednadvaceti?
Ještě přes všechny ty lékařský prognózy o neplodnosti
a nápisech na krabičkách.

Ale musím zaklepat, že jsem věrná.
Nojo, sice se mi ten zelenáč pořád připomíná,
ale když se na něj dívám, vidím tu velkou vzdálenost mezi mnou a jím,
ikdyž stojí metr ode mně a snaží se bejt zase hrozně vtipnej.
Asi zas dokážu skoro po dvou letech milovat,
protože tenhle člověk mi kupuje růže a myslí nejdřív na mě než na sebe.
Což mi přijde ode mně blbý, protože sem se tu empatii docela odnaučila.
Ikdyž sem se přistihla, že jsem mu dnes koupila sprcháč
a vlastně už ňákou dobu tu má svůj ručník a stelu obě strany postele.
Nejdřív mi přišlo komický, že on by byl ten člověk,
na kterýho čekáte celej život a většinou ho nestřetnete.
Jenže mi to začíná tak nějak do sebe zapadat,
s ním to má všechno smysl a já už asi nechci bejt sama ledová královna.
A to asi nejpodstatnější je, že když mi nedávno vyznával lásku,
jako už tolikrát, nepohladilo mi to ego a nechtělo se mi říct "díky".
A s upřímným pohledem, protože on vždycky pozná, že mu kecám,
protože mi oči tikaj do strany, jsem mu řekla, že ho taky miluju.
Nakupte růže a rezervujte Storm, tohle bude vážný.
Niko nebo?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 flower-of-gardenia flower-of-gardenia | Web | 19. dubna 2017 v 12:27 | Reagovat

Moc mě mrzí, co se ti přihodilo s blogem předtím, i když tě neznám. Být na tvém místě, jsem z toho mimo ještě hodně dlouho... ><
Ale kašli na to, bude líp. Je to škoda, jelikož to byly velké vzpomínky, ale tak něco ti díky bohu uvízne navždy v hlavě. ^^
Krásný článek, moc se mi líbí tvůj styl psaní, a jestli tu hodláš pokračovat, určitě se budu vracet. :)

2 stuprum stuprum | Web | 20. dubna 2017 v 1:51 | Reagovat

Znám ji a nevadí mi, že budu její věčný obdivovatel, i když jí do postýlky vleze ještě šedesát kolíků. :D

3 Teresa Teresa | Web | 30. října 2017 v 21:37 | Reagovat

Občas mi fakt přijde šílený a vtipný jak to máme podobný. Taky mi přítel zjistil blog a občas ještě teď s tím vyrukuje.. no.. dnešní večer mám asi co číst.. čekala jsem jestli se někdy ozveš nebo na blogový svět “zapomeneš”.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama