Duben 2017

Sadness or madness

26. dubna 2017 v 21:25 | ***

Můj malej svět a já

20. dubna 2017 v 9:37 | ***
Zase jedna bezesná noc.
Miluju dělat věci na poslední chvíli. (Ne, fakt ne.)
Fascinuje mě, jak dokážou bejt docela rychle hotový
a i provedení nebejvá nejhorší.
Pak si jen vyčítám, proč sem je neudělala dřív,
když to nebylo tak hrozný.
Mohla sem se vyspat, nemusela sem vykouřit krabičku retek
a teď civět jak cosi, co vidí tenhe svět poprvý a diví se.

Rozhlížím se po svým malým velkým bytě v městě neměstě.
Na zemi papíry, který jsem z principu lenosti ze svý práce vyřadila.
Na lince asi deset petek od džusů z benzinky,
který chci hrozně vytřídit, ale prostě se mi nechce dojít těch deset metrů
ven ke žlutýmu kontejneru s nápisem plast.
Na stole nový skleničky, ještě zabalený, jakobych je nechtěla přijmout
mezi ostatních pár skleniček, který přežily moje mytí nádobí.
Sem tam odloženej šátek nebo svetr.
Na zemi po pravici malá elektrárna tvořená nabíječkama, powerbankou
a další moderní elektronikou, která je ale bez dobití k ničemu.
Na konferenčáku mám odložený nohy a na nich noťas,
kterej je jako můj portál do ideálního světa.
A vedle těch nohou popelník, cigára, vanilkový ice coffee za 35,-,
propiska se žlutým zvýrazňovačem, sladkosti od Velikonoc a novej pudr.
No a aby se neřeklo tak po levici vypracovaná práce,
která mě ochudila o spánek a pověšený líbezně vonící černý prádlo.
Můj malej svět a já.

Nevím, proč jsem poslední dobou tak demotivovaná.
Vstanu v půl sedmý do práce, ale ve výsledku jen proto,
abych viděla Tučňáky z Madagaskaru.
Nebyla sem tam celej duben, hanba mi.
Necvičím, nevařím, vlastně jenom uklízím a to tehdy, když má přijet muž.
Ne že bych tu žila jako na smetišti, ale právě ty povrchový papíry
a svetry a petky uklidím na jejich místo a při tý sváteční příležitosti
vysaju, setřu a udělám ještě aspoň jednu věc,
na kterou bych se jinak úplně vysrala.
Protože to nemá význam dělat jen pro mě.
Už asi začínám chápat ty zahořklý padesátnice s dvaceti kočkama.

To se ve vás v jednadvaceti jako něco zlomí a už nechcete bejt sami?
A fakt radši budete celý víkend s jedním člověkem,
ikdyž se pravděpodobně pohádáte, protože ste oba stejně tvrdohlaví,
než někde na party s emkem a bandou kámošů?
A když nejste šťastný tak budete rezignovat na život
a jen čekat na další dva dny z tejdnu, jako já...like stupid

Jedno requiem a jeden možný happyend

19. dubna 2017 v 2:42 | ***
Ještě nevím, jak si budu říkat,
jak to tady povedu, jakej udělám design..
Je hrozně těžký smazat asi po šesti letech blog,
protože ho najde váš přítel.
Jo, byl na mě nasranej.
Já však byla víc, protože nikdo z blízkejch neměl právo
to číst a zároveň vědět, kdo to všechno psal.
Bylo to tak osobní jako ukrást deník.
Všechno jsem to smazala, všechny ty zážitky, vzpomínky, pocity.
Nechápe duševní hodnotu toho mého "veledíla"
a rád ještě teď, po dvou měsících, se v hádkách ohání
některými mými příspěvky.
Co když něco byla jenom fikce?
Co když to nebylo tak skutečný, jak jsem tvrdila?
To mu už nikdy nevysvětlím.
Tak moc jsem si ho chtěla nechat na památku,
jednou možná i vytisknout a ve stáří vzpomínat.
Nojo, teď už je pryč.
Je pryč s mou pubertou, prvními láskami, prvním cigárem,
anorexií, brkem, koulema, vojákem a všema dalšíma.

A zůstala jsem tu já aka budoucí matka,
která si to pořád neuvědomuje.
Teď už věřím, že život si všímá, co všechno si uvědomujueš
a podle toho se mění.
Nosí s sebou nečekaný události a čeká, jak se s tím poperem.
No nebudu si tu hrát na dokonalýho člověka,
protože k tomu mám vskutku daleko, hehe.
Třeba jak sem tvrdila, že až budu jednou těhotná, přestanu kouřit.
Nojo, jenže kdo to čekal v jednadvaceti?
Ještě přes všechny ty lékařský prognózy o neplodnosti
a nápisech na krabičkách.

Ale musím zaklepat, že jsem věrná.
Nojo, sice se mi ten zelenáč pořád připomíná,
ale když se na něj dívám, vidím tu velkou vzdálenost mezi mnou a jím,
ikdyž stojí metr ode mně a snaží se bejt zase hrozně vtipnej.
Asi zas dokážu skoro po dvou letech milovat,
protože tenhle člověk mi kupuje růže a myslí nejdřív na mě než na sebe.
Což mi přijde ode mně blbý, protože sem se tu empatii docela odnaučila.
Ikdyž sem se přistihla, že jsem mu dnes koupila sprcháč
a vlastně už ňákou dobu tu má svůj ručník a stelu obě strany postele.
Nejdřív mi přišlo komický, že on by byl ten člověk,
na kterýho čekáte celej život a většinou ho nestřetnete.
Jenže mi to začíná tak nějak do sebe zapadat,
s ním to má všechno smysl a já už asi nechci bejt sama ledová královna.
A to asi nejpodstatnější je, že když mi nedávno vyznával lásku,
jako už tolikrát, nepohladilo mi to ego a nechtělo se mi říct "díky".
A s upřímným pohledem, protože on vždycky pozná, že mu kecám,
protože mi oči tikaj do strany, jsem mu řekla, že ho taky miluju.
Nakupte růže a rezervujte Storm, tohle bude vážný.
Niko nebo?