Změna vždycky není život

14. srpna 2018 v 10:20 | ***
Vždycky jsi to byla ty, která z nás dvou byla vyrovnanější a uměla ve všem líp chodit.
Prací počínaje a lámáním mužských srdcí konče.
Uplynulo něco přes rok a když vidím, jak se ničíš a jak chátráš, tak mě veškerý iluze o tobě přešly.
Mrzí mě to nebo mě to spíš štve.
Hodně. Moc.
Doslova mě to sere a nejvíc mě sere ten tvůj laxní přístup k životu.
Každej může udělat chybu, ale charakter určí to, jak se k tomu postavíš.
 

Už neumím sexovat naprázdno

13. srpna 2018 v 17:28 | ***
Po rozchodu s vojákem jsem byla pár měsíců dost promiskuitní.
Bavilo mě to, jak jsem měla kohokoliv, jak to bylo snadný.
Zpětně, když se na svoje pubertální chování dívám, tak musím říct, že jsem si vším tím sexem jen zalepovala prázdnou díru v srdci.
Nojo, i ty seš obyčejná a stejná jako ostatní, Niko.
Nedávno to byly tři roky, co.už spolu nejsme a rok, co jsme se neviděli.
Good job.

Nic není tak černý, jak se může ve tmě zdát

12. srpna 2018 v 0:20 | ***
Celej den brečím, jak jsem unavená a jak chci spát a teď se už přes dvě hodiny převaluju v posteli a probírám se mými kostlivci.
Třeba usnu, když něco napíšu.
Nojo, jenže kde začít?

Zkusím nebejt negativní, ale vybavit si momenty, kdy jsem se smála, za poslední tejden.

Když mi pán, co k nám chodí na obědy řekl, že vypadám na sedmnáct.
Je mi skoro třiadvacet takže mě pobavil a zároveň potěšil #foreveryoung

Když jsem byla na pouti a strašně se bála tý výšky a rychlosti.
Hlavně, když mi kamarádka řekla, že povolila jištění na Breakdancu.
"Děláš si prdel?"
"Jo, dělám."
A pak mi dala vystřelenou růži z papíru.

A do třetice neplánovaný rande v pondělí, ze kterýho se shodou náhod stalo dvojrande.
Lidi, co by spolu chtěli a zároveň nechtěli bejt, jak si dělaj prdel ze svejch bejvalech a předháněj se, či že bejvalej byl horší.
"Ten můj se připojil na můj gmail účet a viděl tak všechny volání, zprávy, moji polohu..."
"To ten můj se nechal tejden před vejplatou ode mě živit, pak mi udělal žárlivou scénu, rozbil mi druhej telefon, odjel a ještě si myslí, jak musím bejt v háji, že jsem o něj přišla."
"To nic není hele. Ta moje po čtyřech měsících lží na dva dny přijela, stáhla mě o šestnáct tisíc a zas se neozývá."

A teď by mě zajímalo, co ty dvě hodiny vlastně řeším
 


Básním

6. srpna 2018 v 10:33 | ***
Napsala bych o tom text, třeba ňákou lovestory.
A věřila, že se mi potom všechny rány zahojí.
Ale tak to bohužel nechodí, v reálným světě.
Lidi dělím na dva typy- vítěze a poražené.

Upustit negativní vibes

4. srpna 2018 v 1:03 | ***
Taky jste z toho počasí tak vycucaný?
Já totiž jo.
Normálně mě sluníčko nabíjí,
ale tahle přemíra je spíš na škodu.
Dneska už se na moji debilní náladu začaly navalovat další debilní situace,
tak jsem musela aspoň na pár hodin vypadnout pročistit si hlavu.
Jak jinak než za kámoškou, která byla ve stejným rozpoložení.
Nakonec se nás u ní sešla parta starejch známejch,
tak bylo fajn zas pokecat, probrat naše "problémy" a zjistit tak,
že vlastně žádný problémy nemám.
Tak už spokojeně ležím v posteli a od pondělí se zas konečně těším na novej den.
Zbytek party šel totiž na párty a to si já jako matka nemůžu dovolit.
Oprava: Jako matka si to nechci dovolit.
Stay zodpovědná

Adios lásko

19. července 2018 v 22:28 | ***
Škoda, že až na konci zjistíme, jak jsme měli začít.
Že některé věci a lidi (přiznejme si, že dost věcí nebo lidí), byli v našem životě jen ztráta času.

Dva měsíce zpátky bych přísahala, že vedle sebe zemřeme.
Teď?
Už skoro tři týdny usínám bez tebe a víš, co je největší paradox?
To, že mi nechybíš.
Měl si snahu mě zas namotat, zase si sliboval a můžu říct, že jsi v tom nejlepší z lidí, co znám.
Ale mně už je to prostě jedno.
Lépeřečeno ty už si mi jedno.
Tolikrát si mě zklamal, až se to prostě zlomilo a ani já se svým sklonem k sebedestrukci už nemám zájem.
Čau ahoj, měj se, jak chceš.
Hlavně do toho už netahej mě.

Cinickej tejden

9. července 2018 v 10:36 | ***
Deep období po 6588.
Všechno mi přijde zbytečný.
Ráno vstát, starat se o človíčka, kterej se nechá životem strhnout jako já, i když jsem ještě nedávno měla pocit, že jsem jiná, jedinečná.
Hhh to určitě.
Mezitím uklízet, aby to mohlo za dvě hodiny vypadat stejně jako na začátku.
Proložím to cigárem, kdy sjíždím instagram a nechám se bavit hrou na dokonalý životy.
Ani jeden není.
A čím víc to ty lidi hrotěj na síti, tím dál je ten vysněnej život od pravdy.
No nic, jdeme ven, že jo.
Potkat lidi, který ani vidět nechceme, protože nás buď štvou nebo nám jsou ukradený.
Pozdravit, usmát se, prohodit vtípek.
Asi jsem oblíbená, protože tuhle povrchní hru jsem se už naučila bravůrně.
Když se ale zamyslím, není vlastně nikdo, kdo by o mně věděl všechno.
Jedná se pak o přátelství?
Nebo jsou všechny moje vztahy takhle povrchní?
Zná mě sakra vůbec někdo?!
No nic, jsme doma, tak uvaříme jídlo, na který během vaření přestanem mít chuť.

Nakrmíme teda aspoň mimi, že jo.
Díváme se na televizi, ale ani ji nevnímám.
Všechno to znám snad už nazpaměť.
Mezitím se vrací z práce máma, pokecáme, dám sprchu a jdem spát.
Každej den stejně, jen s rozdílným outfitem.
Takhle cinicky jsem se na svět dlouho nedívala.
Ale chce to, aby vedle týhle depky moje růžový období vyniklo ještě víc.

Fakin včerejší truestory

1. července 2018 v 7:10 | ***
Včera jsem měla docela zajímavej rozhovor s jednou mou kamarádkou,
která by z fleku taky mohla bejt moje máma.

"Tys měla docela problém s drogama, viď?"
Zeptala se mě, jakoby to věděla celou dobu.
Její pohled říkal, že už to nemusím tajit.
Omluvně jsem se na ni podívala.
"Drobek." Tím nahradila slovo docela v předešlý otázce.
"Drobek." zopakovala jsem.
Slova jsou už zbytečná.
"Je to nenormální..." začala větu, kterou mě nejspíš chtěla hodnotit.
Po chvilce přemýšlení z ní ale vypadlo, že je to v dnešní době vlastně normální a nenormální je jen ten fakt sám o sobě.

A ještě aby ne, když drogy seženeš stejně tak snadno jako rohlíky.
Karel i Tonda tě v tom podporujou, protože to dělaj taky.
A pak, když už seš v začarovaným kruhu a cesta zpět je těžší než cesta dolů, sis zbyl jen ty sám, ale výhra už to není.

Člověk se musí naučit žít i s tím, co v životě podělal.
Nebát se o tom mluvit, přijmout to a moct tak začít jinak.
A i když to zní jako klišé, nikdy neberte drogy!
Protože když budete mít štěstí a nezruinujete si život,
špatný svědomí ani stud nezmizí.

Asi už jsem na vyšším duševním levelu

13. června 2018 v 13:33 | ***
Jsem jinej člověk.
Už nejsem tak deep.
Už nejsem ani dope.
Napiju se málokdy a z představy, že střídám chlapy jak ponožky mi je na blití.
Ale bylo to dobrý období, neříkám, že ne.
Hodně mi to dalo.
Myslím zkušenosti.
Poznala jsem hodně lidí a tak už je dokážu docela dobře odhadnout a dávno nejsem ta naivní bloncka, která věří všem.
Teď už totiž radši nevěřím, hehe.

Nechápu, jak jsem se tak dlouho mohla zabývat vojákem.
Agresivní psychopat.
Manipulant.
A já ta zmanipulovaná.
Věřila jsem, že mě pořád miluje a ted nevěřím, že mě kdy miloval.

Nechápu, jak jsem mohla každou minutu myslet na jídlo, bejt jím posedlá.
Mezitím mi utíkal život mezi prsty.

Taky nechápu, jak jsem mohla tolik pít.
A tolik propít.
Tolik probuzení s kocovinou, prakticky každej den.
Nedivím se, že jsem byla nešťastná, malá dušička uvězněná ve zhuntovaným těle.

Svět teď beru jinak.
I život beru jinak.
Všechno je skvělý, každej den jsem šťastná.
Našla jsem se, miluju co dělám, miluju moje lidi a jsem vděčná, že konečně vím, kam patřím, že svůj život jen nepřežívám.

Přála bych si, aby tenhle okamžik přišel do života každýho.
Pokora, vděk, láska, štěstí.
Žití.
Díky

Spolu nebo bez sebe

13. června 2018 v 0:04 | ***
Když už to všechno vypadá dobře, že budem normální rodina, že to bude fungovat, tak se samozřejmě musí něco stát.
Hádka.
Jedna za druhou.
Ztrácí to pro mě smysl.
Náš vztah mě stál už tolik úsilí, že mi další snaha přijde už zbytečná.
Člověk se totiž nezmění, když sám nechce.
Stará známá pravda.
A já už to nechávám bejt.
Flegmouš.
Co se má stát se stane.
Spolu nebo bez sebe, já budu máma už napořád.
Už se jen tak zlomit nenechám, "zlato"

Kam dál